CO jsem
Jsem…
semínkem, které klíčí
a v sobě sílu božství má…
Pramenem prýštícím –
přes všechny hráze proplouvám…
Ohněm hřejícím –
svým žárem tvořím půdu tam,
kde jehličí i listy vlály.
Jsem…
hvězdným nebem – a hraji
barevnými tóny – všemi…
Duší svou – tak těmi směry něžně protékám…
Bílým světlem radosti –
hlas můj zní přes obzor sám…
Sílou, která češe stromy,
trávu hýčká, vítr v změnu mění…
Jsem život sám – v něm dýchám –
nahý – tak blažený.
vyšší já
Tak milujte se…
V tom božském dechu tvořte –
nebraňte se.
Přec všichni v Lásce jsou si rovni –
a dechem blaženým – všichni jsou…
Zanechejte osobnosti –
a tím dechem prosté Bytí slavte…
Slova stranou dejte –
podstatnou mluvou je prožitek sám.
V tom, co je jasné, vadu nehledejte.
Řečí scestných pasti opouštějte,
tělesných slastí strasti rozpouštějte.
V krůpěje rosy proměňte se,
skrz vás nebe světel zaleskne se –
toť hvězdná síla, jež vyživuje Zemi.
Buďte tím, kým jste se již dávno stali…
Do své síly ponořte se,
srdci svému nebraňte se…
Tak milujte se…
Láska nemá břehů, koryt –
dálek, výšin, hloubek – šíří…
Je všude…
Kam se podíváte,
i když oči v noci zavíráte.
„S Tebou tady jsem. Přes hranice teď a tady,
vedu Tě, tak nech nás námi…“
mým silám
Odpočívám ve stéblech trav,
s ranním sluncem zaplavuji Zemi,
tak žádám své síly: vraťte se mi.
Vesmírné Duše schránkou jsem –
a nebetyčnou schránou Ducha.
Kéž v lásce k sobě vždy jsem bděl –
a usínal v lásce k Zemi.
Na stéblech trav spočinul jsem tedy,
s pozdním sluncem obnovil jsem Zemi:
„Mé síly! Já vrátil jsem se k vám.“
pozornost
Pozornost je dotekem:
ke své síle vážu ji.
Příliš-li se dotýkám,
skrze ni SE svazuji.
Svazuje i opouští,
pozornost, jež mou se stala,
skládá mnohé – rozpouští,
pozornost, jež MNOU se stala.
co dělám
Když do dálav směřuji,
v Blízkost měním se –
jíž hloubku v sobě spatřuji,
tím do Sebe nořím se.
CO VĚČNÉHO JE NA ZEMI
Co jiného je na Zemi – věčného?
Toť oheň sám, jenž miluji.
Já poutník pouhý jsem…
Tak kráčím dál si – v naději,
že vší ta bolest přejde.
Skrz oheň zřím – co je na Zemi,
Toť život sám, jenž miluji.
CO mám
Inspirováno kamarádovou básní, kde píše o své dceři.
Když tlak přes srdce se rozpustí,
celý svět rozhýbe se,
tak staré nás opustí,
a my se rozplyneme – v novém –
tom, jež volnost nese:
my v Blízkost Nás měníme se.
Tak dále oheň v srdci plápolá,
to plesá v něm má opora – však
již vše mám… Když má dcera usměje se…
Tak vítám se s Tebou, dcero má,
kéž vše, co mám též tvým se stane:
a to, co mám, je jen mé srdce.
A oheň dál v srdci plápolá,
již nejsem snem, však žiji přece…
Když na tebe se podívám…
Tak měj, co mám – co mám,
nechť jiným nestane se.
vždyť nejsi sám
Než půda rozmrzne,
okna otevři. Oblaž uši své
zpěvem pěvců nejmenších,
projdi dál a vznes se,
za jemným větrem…
A v jeho vlahém náručí,
poděkuj, že Jsi…
Vždyť nejsi sám –
na to světské… Po úbočí
hor měl bys plát,
vjemy své k nebi pozvedat.
…
Právě zjistil si, že půda rozmrzá,
tak JAK díváš se TY kolem dokola.
…
Vzpomínáš, jaké to bylo?
Když okna jsi otvíral?
A když půda rozmrzla,
bylo, když otevřel ses sám.
kam jdu, dnešní noci?
Vše je na dosah mé ruky.
To, co jsem byl, již není,
však já stále dýchám, žiji…
Před Sebe dívám se a nahoru vzhlížím –
oproti tomu malé je,
co kdysi málem zničilo mě.
Jaké by to bylo, kdybych opustil své strachy?
Sám sebou bych byl – důvěřoval si…
Bez podtextu Světa bych jen stvořoval sám sebe…
Vždyť vše je na dosah…
jen ruku natáhnout bych chtěl…
A mohu. Proč jen pochybovat bych měl
a čekat, až teprve bude oné a ono?
Mimo prostor, čas,
míří ruka má –
s ní veškeré mé tělo.
Skrze Sebe do Sebe mám jít,
tak v Sobě Vesmír objevit,
týž tam již je, tak jej
si žádám zvědomit.
Od kdy, do kdy,
kdy a dokud,
mnoho času ztratilo se – i na kdyby…
již je TEĎ – v tom JSEM já, JSME my… Čím?
Vědomím v nás samotných,
když prožít to BÝT zvolíme si.
Dovolit si být je bez výhrad…
Veskrze Život sám,
Vesmír nás obsahuje.
Tak já jdu, teď a tady,
svou ruku natáhnout –
vždyť čekat netřeba mi.
co nevídá se
Slzy, když k nám jdou,
moudrost ozývá se –
ten vnitřní hlas,
co vede nás.
Co přesně ví,
co nevídá se,
když chceme
růst si dál.
díky, matko
Svět neznamená Země –
a co Země jest, nepochází ze mě.
Z tebe jsem, má Země…
Když skvostem jsi, i já jím jsem…
Díky, matko… Skrz Tebe já,
mohu zůstat člověkem.
dotknout se hvězd
Matkou mou je Matka Země,
Otcem mým je Vesmír sám…
Plamen Ohně, kapka Vody,
je bratrem mým i sestra má.
A můj děd je září hvězd –
moje bába žárem jejich:
„Rozpálit své srdce běž –
prozři na své cestě k Zemi!“
Děti mé jsou jiskry hvězd,
tak starší jsou než já…
Dotekem hvězd jsou ony samy,
tak půjdu s nimi i já sám.
Vědomím Bytí je praděd můj,
pramáti má pak Bytím jeho.
Když oba spolu jsou,
zejí jen – jsou bází všeho.
Sluje Světlo Duší mou,
Slyne tma pro odraz jeho,
touhou Já jest Touha Být –
svým dotekem se stát.
Sluj nezměrná je všeho,
kde být jest vědět, znát,
tam cílem všeho: cesta,
já nejdu po ní sám.
Petr Horák 